Povykouknutí

"Zusíme to přilepit." "Já nevím, nekoupíme radši novej? Já nechci mít zalepený vlasy..." "No tak když to nevyjde, koupime novej. Ale podívej, pokud ten vteřiňák naneseš, a on uschne, už by teoreticky neměl nic zalepit."
Každodenní starosti.
Čím dál častější pohledy do zrcadla (nezačínám být malicherná?).
Každopondělní ladné skládání nožky před nožku při zvuku hudby z cédéčka.
Každotýdenní nestíhání.
Uběhlo už pár měsíců a..

Povidlový bochánek

Vedla jsem si deníček. Každý den jsem do něj napsala jednu větu. Tak nějak měla shrnout celý den. Poeticky, zpěvně, moudře.
Už asi měsíc to nedělám. Když jsem si jím listovala, den za dnem ubíhal nesmírně rychle, pět měsíců nezabralo ani půlku sešitu. V každém dni se dá najít něco zajímavého, něco co mě potěšilo nebo naopak. Kde jsou ale dny napsané velkými tučnými písmeny? Třikrát podtržené a růžově zvýrazněné? Nikde. Snad zašmodrchané ve vytržených stránkách? Těžko. Zdá se, jako bych tímhle rokem jen prošla jako slepec řídící  se tikotem semaforů. Občas přejdu po bílých čárách, občas ne...

Poznámka pod čarou

Ráno jsem rychle otevřela oči a byla sakra ráda, že to byl jen sen. S hrůzou jsem zjistila, že jsem se několik hodin či možná jen minut, co já vím, vždyť čas běží se zavřenýma očima tak rychle, bavila sledováním naprosto neznámých lidí, jak se snaží získat sympatie těch druhých, jak s nimi flirtují a vedou stupidní rozhovory. Takový snový Big Brother. Žádná brutální vražda nebo pětka z angličtiny, ale nechutná reality show v mé hlavě, mě donutila, abych se ráno probudila s kruhy pod očima a zpoceným obličejem... Děsivá jako každý jiný horor. 

To jsem vážně tak znechucena lidmi okolo?

Úsměvy z dovolené

A:  Já opravdu nechápu k čemu ty mořský okurky vůbec jsou - nic nedělají, nehejbou se a sou hnusný...
B:  Jako důchodci..!




Pozn.: Fotka je z řeckého ostrova Zakynthos.

Tak jo, nesmírně se těším

Tak jo, většinu blahodárného volna už mám za sebou... Ale jak se při mém štěstí dalo čekat, nebylo zas tak blahodárné jak jsem doufala... Nebudu se tady zdržovat dlouhým výčtem toho, co všechno se od té doby, co jsem sem nepsala, odehrálo, jen poznamenám, že není radno se zamilovat do zadané osoby, není radno být s nemilovanou osobou a není radno nevidět se skoro celé prázdniny s lidmi přibližně stejného věku. A je vskutku nepříjemné mít rozpolcené svědomí a srdce - bla bla...

Nesmírně se těším na listování v nových učebnicích, ještě než si uvědomím, že mě zaměstnají na dalších deset měsíců. Nesmírně se těším na ty staré vůně, které mě budou provázet po chodbách a na ulicích, na ten neustálý šramot a shon a nekonečné nestíhání, které je naprosto nesmyslné. Nesmírně se těším až začnu hrát na saxofon. Nesmírně se těším, že budu jako jedna z mála jako politá hnědou barvou. Jak já miluju tohle porušování slohových pravidel tím, že začínám věty se stejnými slovy - nesmírně se těším na češtinu, i když po čtyřech letech s jinou profesorkou...
Tak jo, jdu se zbavit toho nepříjemného pocitu, že jsem se píchla. Odlétám - mějte se!

I am the walrus...

Tak fajn. Když bude ten Valentýn, můžu vám sdělit, že se naprosto nic neudálo. Nebo se toho událo tolik, že to ani nestojí za zmínku, těžko říct. Na první pohled to nemá s Valentýnem nic společného. Ono vlastně ani na ten druhý ne, Valentýn mi prostě připomněl jeden z mých prvních článků na tomto blogu, věnující se Panu X. A taky mi tento můj drahocený blog připoměla skladba od Macy Gray, kterou jsem poslouchala v těch nejkrušnějších chvílích, kdy jsem také přispívala sem na blog.
Každopádně se žádná změna neudála, alespoň ne změna týkající se mého zevnějšku. Mé vnitřní procesy se každou chvíli mění, každou druhou chvíli mám pocit, že se utápím v totállních sračkách a každou první chvíli, že se mám docela fajn.
Zrovna mě ovládla neuvěřitelná touha umět hrát na saxofon, takže často ležím na posteli s myslí zaplňenou představami jaké by to asi bylo.
Také zrovna prožívám takovou kamarádskou krizi, takže doufám, že ji valentýnské přání zlepší. Kromě toho mám neustéle paranoidní představy toho, že jsou na mě všichni mí klučičí kamarádi naštvaní, poněvadž když se zdravíme, už mě nezdraví s takovým nadšením a jiskrou v očích jako dřív. Ostatní mi sice říkají, že se mi to jen zdá...ale být paraoidní taky neuškodí, no ne?

P.S.: Zmotala jsem vám nadpisem hlavu?

Ale kdež

Po té, co jsem po dlouhé době navštívila tento můj opomenutý blog a v počítadle návštěv jsem spatřila číslo 666, rozhodla jsem se na svůj blog nezanevřít. Člověk by ani neřekl, jak na něj může číslo Ďábla, čí Ďáblovo číslo zapůsobit...

Víte, já jsem v takovém tom období, které někteří občané planety, nazvané Země, zažívají, to jest v období, kdy spím každý týden v jiné posteli. Vyložte si to jak chcete.
Snažím se to brát dospěle, takže nikdo, včetně mě, vlastně ani neví, jak se cítím. Dospělost je tak neupřímná, sebestředná a nechutná. Nikdy se nestaňte dospělými!
Připadám si jak na nějakém kolotoči, chvíli se cítím dobře, pak ale někdo nebo něco zdůvodní zpomalení nebo zastavení kolotoče a já se neudržím a musím z pomyslného koníka na chvíli slézt, abych to rozdýchala. Najednou se však kolotoč začne točit a ode mě se očekává, že se budu zase točit s ním. "Naskoč, naskoč!" křičí na mě všichni, a já už nemám sil na to odporující slůvko, které se kojenci tak rádi a s chutí učí.
Vážně nechápu tu dnešní zrychlenou dospělou dobu! Kéž by se všechno zas trochu zpomalilo! Kéž by byl čas na to, říkat "mám čas."...

"Ale kdež.." mávl by nad tím rukou můj nežijící dědeček, se kterým jsem se nesetkala.
A kdež.

Informovanost

Pro spoustu lidí školou povinných byl tento den bezpochyby hrůzostrašným počátkem neustálého snažení se nepropadnout, avšak já jsem to zas tak  špatně nebrala a rozhodla jsem se, že tento rok si budu opravdu vědomě zvyšovat intelekt. Což by mohlo začít řeba otevřením německých slovíček, ale jak řekl Woody Allen, mozek je nejvíce přeceňovaný orgán, proto to zas nebudu moc přehánět. I když má touha po vědění je opravdu obrovská. Ono se ostatně časem ukáže, jak se svého předsevzetí zhostím. Však nemějte obavy, budete neustále informováni!
Když už jsme u té informovanosti, mám takový pocit, že jsem poslední dobou "přeinformovaná".Jedna má bývalá spolužačka, s níž jsem se nedávno setkala, mi totiž sdělila, že už nesmí do kláštera. Ta furmulace mě poněkud zaskočila a jelikož jsem neměla nejmenší tušení, co tím myslí, musela mi to vysvětlit. Na mou obranu ale musím uvést, že jsme se před tím bavily o škole, a tak by si její slova "už mě nepustí do kláštera"  asi každý vyložil jako, že ji už opravdu nepustí do kláštera, kvůli něčemu, co jim provedla nebo tak. No dobře, mohlo mi to docvaknout, ale upřímně, já v jednom kuse nemyslím jen na TO JEDNO.

Abych vám ještě dovysvětlila mé zaskočení - ještě jí není 15. A navíc se mi posléze svěřila s tím, že její vyvolený již dosáhl osmnácti. Takže se zde už víceméně bavíme o trestném činu. Ale přátelé, utište se, vždyť internet v dnešní době nemá úplně každý, takže se to nemusí nikdo dozvědět, tedy pokud ovšem nebyl někdo v tu chvíli na doslech v okruhu jednoho kilometru, zatímco mi toto své dobrodružství má ubohá kamarádka poněkud hlasitěji sdělovala.
A jelikož byste měli být informováni opravdu o všem, co se se mnou/kolem mě děje, měli byste vědět, že jsem ostříhaná. Ano, stará dobrá Louí se nechala ostříhat. Ale nebojte, svých předlouhých vlasů jsem se nezbavila, jen jsem si je nechala sestříhat. Úchvatné, že? No, musím říci, že mi to docela sluší nebo, lépe řečeno, nevypadám, jak postarší ropucha.
Také bych vás mohla informovat o tom, že jsem v jenom svém deníčku (ano, jedná se o starý dobrý, novinářský Moleskine) objevila přerozkošnou povídku, kerou jsem napsala zřejmě někdy v minulém školním roce. Odhaduji tak, protože tam mám stejný rukopis, jako teď. Takže se prosím pohodlně usaďte a čtěte!
 Byl krásný květnový den. Tedy, byl tak krásný, jak jen může být krásný deštivý den.
Na mou prababičku spadnul strom, což by mělo vést k rodinnému smutku, ale rodina spíše oslavovala. Naše prababička byla totiž velice oblíbená, u nás tedy ne, ale například u...ehm, ...u mrtvol musela být oblíbená velice, ostatně, teď si s nimi užije až až. Prababička byla totiž hygienik,  exekutor, popelář a uklízečka - no prostě pracovala ve velice oblíbných profesích.
Když jsme k ní přijeli, vyptávala se nás, kolik různých druhů plísní známe a kolik jsme jich doposut chytili. Pokaždé jsme ji museli zklamat, nevěděli jsme žádný druh plísně a žádnou jsme nechytli.
...POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ (už mě přestalo bavit přepisování, vím, není to moc ušlechtilá omluva, ale co naplat).

S rukama za zády a otevřenou pusou

Mám takový nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. Však víte, co se říká - "To že nejsi paranoidní ještě neznamená, že po tobě nejdou." Ono taky není moc dobrý, sedět před obrovským oknem a toužit po nenápadnosti. Ale znáte to. Člověk přijde ze školy, sedne za stůl a chce mít chvíli soukromí pro nějaké to kresleníčko popřípadě děláníčko domácího úkolu. Pak si ale uvědomí, že stůl jest umístěn před poněkud velkým oknem, pro jehož renovaci nemohl jít několik týdnů na internet. Naštve se, otočí hlavu na jinou stranu, ale v tu chvíli ho kamarádka upozorní, že "schody sjíždí nějakej borec," a vy se nad tou formulací pozastavíte, trošku vystrašíte a otočíte hlavu zpátky k nenáviděnému oknu, abyste spatřili maníka sjíždějícího zámecké schody, jež můžete spatřiti, podíváte-li se z mého okna, na kole. 

Tímto sáhodlouhým odstavcem jsem chtěla říci, že jsme dělali nová okna, předělávali můj pokoj a já neměla vůbec na nic čas. Avšak to se změní. Jen co skončí školní rok, pochopitelně.

Musí to tak být?

Dva týdny, které jsem prožívala obestřená mlhou utekly jakoby nic a já jsem si po opravdu neblahé známce z diktátu řekla, že už nedopustím, aby mě nějaká mlha ještě někdy obestřela. Možná bych neměla být tak přecitlivělá, možná bych neměla všechno brát tak vážně a zavřít jedno oko, ale mě všechny ty drobné náznaky připadají důležité. Co když se naše přátelství rozpadá? Co když už to nebude takové jako dřív? Vždyť když se ocitneme samy, nepovídáme si tolik jako dřív. Mě to nevadí, ale co když jí ano? Ale dost už tohohle nic vám neříkajícího polemizování, měla bych se radši zaobírat něčím, něčím co pochopí všechny vrstvy společnosti.
Už dlouho jsem si nepostěžovala na sníh.  Taky vás štve když spatříte po probuzení záclonu vloček, padajících v neslyšném rytmu na zem, vytvářejících břečku, a rozespalí do ní šlápnete a pomyslíte si "doprdele ať už je jaro!"? Mě už teda jo. Ano, člověk se má radovat z maličkostí, ale ty maličkosti zastře vaše mokrá noha dělající po školní chodbě mokré šlápoty a nadšená spolužačka, která nadšeně vychvaluje kvalitu rozbředlého sněhu a nadšeně se pouští z kopce po dvou prknech a je celá nadšená a vám prostě nadšeně zkazí náladu.
Ještěže mám svou knihu Jak racionálně studovat, bez ní bych byla vážně bezradná.

V rytmu padajících vloček

Máme tu březen. Tento měsíc začal docela slibně. Máma mé kamarádky kvůli mé kamarádce vypila tři fernety a tři štamprlata jakéhosi sladkého alkoholu na začínajícího na "b", aby mohla získat propisku s nápisem Fernet Stock Citrus a zelenou kachničku. Já jsem potom obdržela zcela zadarmo "lipstick" také s nápisem fernet Stock Citrus. Má mít chuť ferneta, ale nemá chuť žádnou a vyznačuje se aromatem, které obvykle vydává lepidlo.

Doufala jsem, že už budu moct vytáhnout své, původně černé, ale přes zimu dohněda zbarvené konversky, ale tento zcela nevinný plán mi překazil sníh o jehož přítomnosti mě obeznámil můj na kost zmrzlý otec, vracející se z venčení našeho pesana. Ale ten zhoubný sníh má jednu výhodu - můžeme s kamarádkou chodit s deštníkem před sebou, srážejíc lidi jdoucí proti nám (nechceme přece, aby nám vločky, padající nejmíň stokilometrovou rychlostí proti nám, rozmazaly řasenky, no ne).

Od začátku tohoto slibného měsíce se pohupuju v rytmu písně od Dana Bárty "Nejen Ian." Uvádí mě do jakéhosi transu v němž si představuju, že jsem profesionální hráčka na příčnou flétnu. Vím, zcela pošetilé.

                                                                  

Trable

O bože, cítím se jako jedna z těch mrch z filmů, které si zahrávají s mužskými srdci. Proč je sakra láska tak komplikovaná? Proč nestačí, když se zamiluje jeden?

D. na mě vrhá každý den ve škole nenápadné pohledy a mě to ničí, protože vím, co jimi myslí. Dnes jsem tomu však udělala přítrž. Přes icq, pochopitelně. Vždyť on se mnou komunikuje výhradně jen přes icq. Je jeden z těch nesmělých, co se nahlas dokáží bavit jen o počítačových hrách nebo pornu. Já se však ani o jedno nezajímám, tak jak si mohl myslet, že by to mezi námi mohlo fungovat? Nejhorší na tom však je, že tvrdil, že se kvůli mě změní. Kvůli mě! Je buď duševně chorý nebo ohromně debilní. Ale když je někdo debilní, je zároveň i duševně chorý, poněvadž to je nemoc, která postihuje intelekt. Sakra.
Ještě horší na tom je, že vypadá jako vlasatý, scvrklý rajče, takže představa, že bych s ním chodila na pár týdnů jen tak ze soucitu nepřipadá v úvahu.
Nevím, co si počít...

Lenošení

Člověk by řekl, že když jsem byla dva dny místo ve škole doma, budu se aspoň dneska učit. Ale ono ne. Zhoubný internet mě prostě láká čím dál víc. Udělali jsme si s tátou pohodové dopoledne a odpoledne sestávající z toho, že jsme si pouštěli naše oblíbené zpěváky na youtube a bědovali nad různými zohavněnými verzemi našich oblíbených písní. Jediné, co nás mohlo vyrušit, bylo mámino básnění nad nádhernou sluncem politou (zalitou) krajinou.  Nakonec se na nás zhnuseně podívala a vydala se běžkovat.
Přiznám se, že dnes jsem nevystrčila ven ani špičku nosu. A dokonce tohoto dne to ani neudělám.
Tak, sdělila jsem vám vše, co jsem vám sdělit chtěla. Loučím se s vámi proto pro dnešek a posílám na vychutnání píseň od Carole King.
       
P.S.: Věděli jste, že si můžete Google Chrome rozšířit o různé šikovné funkce? Stačí kliknout na "přizpůsobení a ovládání Google Chrome" a vybrat "rozšíření." Poté si můžete přidat spousty užitečných funkcí, jako na příklad rychlé zprávy z olympiády. Většina je samozřejmě v angličtině.

Zlom?

Padá na mě z toho věčného sněhu tíseň. Všude na mě vykukují cedulky "pozor sníh" a já se bořím po kotníky do jakési hnusné břečky. Doma jsem sama a náladu si zlepšuju posloucháním písniček Karla Gotta a přejídáním se čokoládou. 

Mám takový nepříjemný pocit. Tam někde uvnitř mě někdo křičí. Pokaždé když jdu ráno do školy nasadím si takovou veselou masku. Když jsem dneska přecházela přechod před školou říkala jsem si ne, ne, já nechci! Ale to nebylo takové to dětské, né mamí, mě se nechce do školy. Bylo to úplně jiný. Byl v tom až děs. To sem ještě nikdy v životě neprožila a nastal tím ve mě takovej zlom. Možná je to něco jako puberta. Dost pošahaná puberta. Mám ale štěstí, že mám povahu, která se dokáže radovat z maličkostí. Ale když přijdu domů, kde nikdo není, maska spadne a já už se nemám čeho chytit. Nikdo nic neřekne. Nemůžu se zasmát pronesené větě. Jediné, co můžu slyšet je mňoukání kocoura a štěbetání papoušků. A proto si pouštím Káju. Ten jeho ulízanej zjev a sametovej hlas člověka uklidní. Kdo by to řek.

What a wonderful world

Večer. Okna skrytá za roletami vibrují pod poryvy větru, který vyvolal projíždějící kamion a já sedím na posteli s rukama obtočenýma kolem skrčených nohou a přemýšlím. Což obvykle není moc dobré.
Víte, často si říkám, že se musím stát někým, kdo bude známí, abych tu nežila jen tak pro nic za nic. Třeba slavnou hudebnicí. To je docela ušlechtilá práce, nemyslíte? Hrála bych jazz a lidé by chodili do jazzových klubů jen proto, aby mě slyšeli. Byla bych skvělá a do historie bych se zapsala jako jedna z mála žen, která hrála jazz. Byla bych jazzwoman. Byla bych někdo. Mohla bych se vozit na obřích želvách a chovat v náručí bílé tygry.
A tak si říkám.. co ti ostatní lidé? Jsou tu jen proto, aby byli fanoušky slavných osobností? S jednou slavnou osobností se narodí sto dalších lidí předurčených k tomu, aby byli její fanoušci? Třeba to tak je. Třeba se proti nám všichni spikli. Třeba jsem paranoidní. Ale bylo by to docela fascinující.

Help me, get my feet back on the ground...!

Dnešní den byl poněkud vyčerpávající.
Po té, co nám valentýnci-maturanti dodatečně roznesli valentýnky a zahráli poněkud trapnou scénku zobrazující vývoj vyznávání lásky, jsme já a má kamarádka (říkejme jí Slečna Y) vyslechly hysterický výlev našeho spolužáka (říkejme mu Kotáč) spočívajícího v tom, že nám se skelným pohledem v očích sdělil, že ho zneužívá dvanáctileté děvče (jemu je čtrnáct). Prý ho chce donutit, aby TO s ní dělal. Nevím v čem spočívá to zneužívání. Tedy prozatím. Tvrdil, že ho pokaždé, když se vrátí ve čtvrtek z výtvarky, zatáhne do skryté uličky a tam ho přemlouvá. Já mu, jakožto dobrá přítelkyně radím, aby z ní udělal své děvče. Ono by jí to pak přešlo, poněvadž by zjistila., co je zač. Je tu však ještě možnost, že si vymýšlel, protože toužil po tom, být zajímavý. Bylo by mu to podobné.

Valentýn a popis mého vysněného pana X (nebo Y?)

 Dnes je ten pravý den pro pana X. Dnes by ke mě mohl přistoupit s kyticí rudých růží v pravé ruce a slaměným kloboukem v ruce levé. Ramena by mu krylo tmavé sako pod nímž by vykukovala bílá košile a žlutá kravata. K tomu by měl černé kalhoty a žluté polobotky. Ruce, svírající růže a klobouk by byly zdravě opálené. Oči, barvy světle modré, by se dívaly pouze na mě a koutky jeho rtů by se zvedaly do mírného úsměvu a jeho sametový hlas by pronesl ta všude omílaná slova "miluji tě." A k tomu by nám tiše hrála hudba ze Snídaně u Tiffanyho.

 Prostě nádherný romantický kýč.

 Jenže nic takového se nestane. Jediný mužský, kterého dnes spatřím, bude můj otec ve vytahaném tričku pod nímž bude vykukovat jeho břicho. Hotová romantika. 

 Myslím, že na Valentýna nevěřím, pokud se něco takového vůbec dá.

 Nemůžu se svůdně procházet pod rozkvetlými stromy v šatech, protože se v těchto zeměpisných šířkách  v tomto ročním období prostě rozkvetlé stromy nevyskytují a v šatech by mi umrzly všechny nezakryté části těla a navíc by mě stejně nikdo neviděl, protože je doslova holomráz a všichni potenciální páni X jsou doma nebo na Bahamách.

 Nemůžu si ani "sednout na bar" a hodit si nožku přes nožku, protože v našem městě se žádný bar, v němž by se mohli vyskytovat potenciální páni X, nevyskytuje a na ten bar bych si stejně sednout nemohla, poněvadž nejsem na světě požadovaně dlouho.

 On ten Valentýn možná ani není pro holky jako já. Neskočím totiž na každýho kluka, co po mě mrkne a nezačnu ho vášnivě líbat. A je to chyba? Mám taková být? Asi jo, aspoň bych potom nefňukala a netoužila po tom, aby mě litovali lidé, jenž náhodně zabrousí do mého deníčku. 

 Ale když to vezmu kolem a kolem, zas tak špatný svátek to není - alespoň dávají v televizi Titanic.