16. července 2012

Povidlový bochánek

Vedla jsem si deníček. Každý den jsem do něj napsala jednu větu. Tak nějak měla shrnout celý den. Poeticky, zpěvně, moudře.
Už asi měsíc to nedělám. Když jsem si jím listovala, den za dnem ubíhal nesmírně rychle, pět měsíců nezabralo ani půlku sešitu. V každém dni se dá najít něco zajímavého, něco co mě potěšilo nebo naopak. Kde jsou ale dny napsané velkými tučnými písmeny? Třikrát podtržené a růžově zvýrazněné? Nikde. Snad zašmodrchané ve vytržených stránkách? Těžko. Zdá se, jako bych tímhle rokem jen prošla jako slepec řídící  se tikotem semaforů. Občas přejdu po bílých čárách, občas ne...

4 komentáře:

  1. Tiež sa občas sama seba pýtam, čo som sakra robila za poslednú dobu, že nevidieť nijaké výsledky a ani ja necítim žiadne uspokojenie? Presne ako ten slepec..

    OdpovědětVymazat
  2. koukám, že tohle poslední dobou cejtí hodně lidí, zajímavé.

    OdpovědětVymazat
  3. Tohle zapisování, každý den jedna věta, je dobrej nápad. Já si píšu deníky, už pár let, dost nepravidelně. Nevím proč u pravidelného zapisování nevydržím dýl než pár týdnů. Je fajn mít stručný přehled, mít se za čím ohlídnout. Někdy se taky ptám kam vlastně jdu..jako slepec, no. Chyby jsou vidět většinou až s odstupem času..

    OdpovědětVymazat
  4. Rok Oblomova. Ale snad i v tom se dá najít trocha krásy. Přecejen, byl to romantik.

    OdpovědětVymazat