13. června 2013

Nepříjemný dotek reality

Dřevěná chata mezi vysokými kmeny (kde ty stromy sakra končí?). Okna zářící světlem žárovek, Měsíc na to světlo žárlí. Řinkot skleniček, hlasitý smích, Elvis Presley křičící z cédéčka.
Jeho modré oči se na mě hluboce dívají. Líbáme se. V horním patře jsme sami. Velká postel s hnědým povlečením.
Najednou se objímám s blonďatou holkou s nakrátko ostříhanými vlasy. Líbá mě po celém těle. Když už bych snad mohla... odejde. Trmácím se za ní. V koupelně si čistí zuby. Je to má kamarádka Káťa. Káťa s dlouhými hnědými vlasy. Motá se mi hlava, chytám se umyvadla. Stejně spadnu na zem.
Leží vedle mě. "Pořád se ti motá hlava?"dívá se na mě svýma modrýma očima. "Tak trochu." "Víš, já jsem to všechno viděl. Ale nevadí, nevadí.."
Nějak jsem si nevšimla, že vedle nás na posteli leží i Nikča s Terkou. Byly tam skutečně celou dobu? "Řekni nám, co je zač. Nelíbí se nám."
"Je něco, co bys mi měl říct?" dívám se do jeho něžných očí. Vstane, otevře skříňku a položí před nás bílý pytel. Velkými černými písmeny je na něm vytištěno "Tráva". A dole, pod obrázkem zelené haldy čehosi, je červeně napsáno "clever". 
"Oni v Bille prodávají trávu?"

Sen. Teď by mě opravdu zajímalo, jak snář vykládá "velký pytel trávy". Nebo "nejlepší kamarádka jako sexuální symbol".

Koukám, že jsem na nějakou dobu na tohle místo zanevřela. To víte, spousta práce. Náplní těch několika měsíců byli dva kluci. Od jednoho jsem u tekla, druhý utekl ode mě.
A já teď ležím v posteli, zabalená do růžové peřiny a přemýšlím nad tím, že.. to není fér. Docela to bolí.


1. listopadu 2012

Povykouknutí

"Zusíme to přilepit." "Já nevím, nekoupíme radši novej? Já nechci mít zalepený vlasy..." "No tak když to nevyjde, koupime novej. Ale podívej, pokud ten vteřiňák naneseš, a on uschne, už by teoreticky neměl nic zalepit."
Každodenní starosti.
Čím dál častější pohledy do zrcadla (nezačínám být malicherná?).
Každopondělní ladné skládání nožky před nožku při zvuku hudby z cédéčka.
Každotýdenní nestíhání.
Uběhlo už pár měsíců a..

16. července 2012

Povidlový bochánek

Vedla jsem si deníček. Každý den jsem do něj napsala jednu větu. Tak nějak měla shrnout celý den. Poeticky, zpěvně, moudře.
Už asi měsíc to nedělám. Když jsem si jím listovala, den za dnem ubíhal nesmírně rychle, pět měsíců nezabralo ani půlku sešitu. V každém dni se dá najít něco zajímavého, něco co mě potěšilo nebo naopak. Kde jsou ale dny napsané velkými tučnými písmeny? Třikrát podtržené a růžově zvýrazněné? Nikde. Snad zašmodrchané ve vytržených stránkách? Těžko. Zdá se, jako bych tímhle rokem jen prošla jako slepec řídící  se tikotem semaforů. Občas přejdu po bílých čárách, občas ne...