Dnešní den byl poněkud vyčerpávající.
Po té, co nám valentýnci-maturanti dodatečně roznesli valentýnky a zahráli poněkud trapnou scénku zobrazující vývoj vyznávání lásky, jsme já a má kamarádka (říkejme jí Slečna Y) vyslechly hysterický výlev našeho spolužáka (říkejme mu Kotáč) spočívajícího v tom, že nám se skelným pohledem v očích sdělil, že ho zneužívá dvanáctileté děvče (jemu je čtrnáct). Prý ho chce donutit, aby TO s ní dělal. Nevím v čem spočívá to zneužívání. Tedy prozatím. Tvrdil, že ho pokaždé, když se vrátí ve čtvrtek z výtvarky, zatáhne do skryté uličky a tam ho přemlouvá. Já mu, jakožto dobrá přítelkyně radím, aby z ní udělal své děvče. Ono by jí to pak přešlo, poněvadž by zjistila., co je zač. Je tu však ještě možnost, že si vymýšlel, protože toužil po tom, být zajímavý. Bylo by mu to podobné.
Pak mě čekal hrozný pohled na mé vyvrácené křeslo. Jeho sedátko bylo posunuto do úhlu o velikosti šedesáti stupňů. Když si na něj člověk sedl, cítil se poněkud nepohodlně, věřte nebo ne. A já prostě netuším, jak se mohlo tak zničeho nic převrátit.
Dále jsme šly se Slečnou Y na basket. To je taková ta hra, v níž běháte po hřišti s balónem, kterým musíte driblovat o zem a střílet do koše, visícího několik metrů nad zemí. Podstatou hry je, strefit se do soupeřova koše, což se mi po několika nezdařených pokusech podařilo. Byla jsem však často rušena ječící dívkou, která si u nás, řekněme normálních lidí, vysloužila přezdívku Psychouš. Běhala, ječela a máchala rukama. Člověk si tak prostě dokonale odpočinul.
Mé smysly zbystřily při rozhovoru s jistým internetovým kamarádem, který se rozohňoval nad debilitou Američanů. Tvrdil, že (cituji (s malou opravou pravopisných chyb)): "Hodně věcí dělaji špatně a to, co se
snažej dělat dobře pokurvěj ještě víc než to bylo...." Já osobně proti Američanům nic nemám.
A věděli jste, že slovní spojení "fak dost hustý" sestává ze tří slabik? Jedna velmi bystrá dívčina mi to s jiskrou v očích sdělila.
Žádné komentáře:
Okomentovat