Ale kdež

Po té, co jsem po dlouhé době navštívila tento můj opomenutý blog a v počítadle návštěv jsem spatřila číslo 666, rozhodla jsem se na svůj blog nezanevřít. Člověk by ani neřekl, jak na něj může číslo Ďábla, čí Ďáblovo číslo zapůsobit...

Víte, já jsem v takovém tom období, které někteří občané planety, nazvané Země, zažívají, to jest v období, kdy spím každý týden v jiné posteli. Vyložte si to jak chcete.
Snažím se to brát dospěle, takže nikdo, včetně mě, vlastně ani neví, jak se cítím. Dospělost je tak neupřímná, sebestředná a nechutná. Nikdy se nestaňte dospělými!
Připadám si jak na nějakém kolotoči, chvíli se cítím dobře, pak ale někdo nebo něco zdůvodní zpomalení nebo zastavení kolotoče a já se neudržím a musím z pomyslného koníka na chvíli slézt, abych to rozdýchala. Najednou se však kolotoč začne točit a ode mě se očekává, že se budu zase točit s ním. "Naskoč, naskoč!" křičí na mě všichni, a já už nemám sil na to odporující slůvko, které se kojenci tak rádi a s chutí učí.
Vážně nechápu tu dnešní zrychlenou dospělou dobu! Kéž by se všechno zas trochu zpomalilo! Kéž by byl čas na to, říkat "mám čas."...

"Ale kdež.." mávl by nad tím rukou můj nežijící dědeček, se kterým jsem se nesetkala.
A kdež.