I am the walrus...

Tak fajn. Když bude ten Valentýn, můžu vám sdělit, že se naprosto nic neudálo. Nebo se toho událo tolik, že to ani nestojí za zmínku, těžko říct. Na první pohled to nemá s Valentýnem nic společného. Ono vlastně ani na ten druhý ne, Valentýn mi prostě připomněl jeden z mých prvních článků na tomto blogu, věnující se Panu X. A taky mi tento můj drahocený blog připoměla skladba od Macy Gray, kterou jsem poslouchala v těch nejkrušnějších chvílích, kdy jsem také přispívala sem na blog.
Každopádně se žádná změna neudála, alespoň ne změna týkající se mého zevnějšku. Mé vnitřní procesy se každou chvíli mění, každou druhou chvíli mám pocit, že se utápím v totállních sračkách a každou první chvíli, že se mám docela fajn.
Zrovna mě ovládla neuvěřitelná touha umět hrát na saxofon, takže často ležím na posteli s myslí zaplňenou představami jaké by to asi bylo.
Také zrovna prožívám takovou kamarádskou krizi, takže doufám, že ji valentýnské přání zlepší. Kromě toho mám neustéle paranoidní představy toho, že jsou na mě všichni mí klučičí kamarádi naštvaní, poněvadž když se zdravíme, už mě nezdraví s takovým nadšením a jiskrou v očích jako dřív. Ostatní mi sice říkají, že se mi to jen zdá...ale být paraoidní taky neuškodí, no ne?

P.S.: Zmotala jsem vám nadpisem hlavu?