Nepříjemný dotek reality

Dřevěná chata mezi vysokými kmeny (kde ty stromy sakra končí?). Okna zářící světlem žárovek, Měsíc na to světlo žárlí. Řinkot skleniček, hlasitý smích, Elvis Presley křičící z cédéčka.

Jeho modré oči se na mě hluboce dívají. Líbáme se. V horním patře jsme sami. Velká postel s hnědým povlečením.

Najednou se objímám s blonďatou holkou s nakrátko ostříhanými vlasy. Líbá mě po celém těle. Když už bych snad mohla... odejde. Trmácím se za ní. V koupelně si čistí zuby. Je to má kamarádka Káťa. Káťa s dlouhými hnědými vlasy. Motá se mi hlava, chytám se umyvadla. Stejně spadnu na zem.

Leží vedle mě. "Pořád se ti motá hlava?"dívá se na mě svýma modrýma očima. "Tak trochu." "Víš, já jsem to všechno viděl. Ale nevadí, nevadí.."

Nějak jsem si nevšimla, že vedle nás na posteli leží i Nikča s Terkou. Byly tam skutečně celou dobu? "Řekni nám, co je zač. Nelíbí se nám."

"Je něco, co bys mi měl říct?" dívám se do jeho něžných očí. Vstane, otevře skříňku a položí před nás bílý pytel. Velkými černými písmeny je na něm vytištěno "Tráva". A dole, pod obrázkem zelené haldy čehosi, je červeně napsáno "clever". 

"Oni v Bille prodávají trávu?"

Sen. Teď by mě opravdu zajímalo, jak snář vykládá "velký pytel trávy". Nebo "nejlepší kamarádka jako sexuální symbol".

Koukám, že jsem na nějakou dobu na tohle místo zanevřela. To víte, spousta práce. Náplní těch několika měsíců byli dva kluci. Od jednoho jsem u tekla, druhý utekl ode mě.

A já teď ležím v posteli, zabalená do růžové peřiny a přemýšlím nad tím, že.. to není fér. Docela to bolí.

Víte, já mám tady palačinku..

Už vám to neustálé zapínání teplých bund, omotávání šál kolem krku a cuchání vlasů čepicí taky tak leze krkem? Taky byste už chtěli chodit jen v tičku a riflích a neskrývat se před každým poryvem větru?
I když ten kouř valící se od pusy není zas tak špatný. Nebo to klouzání se po zmrzlích cestách. Neustálé padání. Ohřívání se teplou kávou. Nadávání na strašnou zimu. Drkotání zubama. Tření prstů o sebe. Házení miniaturních sněhových koulí z hnusnýho sněhu. Teplá objetí...
Ale jo, tohle období má něco do sebe.

Tentokrát to myslím ironicky

Mimochodem, to jsem nefotila já.

Člověk by čekal, že budu o prázdninách u stroje, jenž zabírá  celý můj stůl a též dosti místa na zemi, o něco déle než obvykle. Však to znáte, máte více času, v hlavě vám neleží žádný problém plný cizích slov a neděsí vás obličeje vašich profesorů. Důvodem, jenž vysvětluje, proč jsem se s vámi nedělila o své bizarní zážitky, geniální postřehy a frustrující problémy, a tudíž netrávila delší dobu u onoho stroje, jsou psychycké otřesy, kterým musela má křehoulinká dušička čelit už hodných pár měsícu, ježto jsou způsobeny tvorem opovrženíhodným, jenž je plešatý, holý a ohyzdný. Ne, není to novorozenec, ale ano, je to nový přírustek do rodiny ač nechtěný a ano, má co dočinění s mou matkou. Raději už nebudu zabíhat do podrobností, hlavně kvůli svému drahocennému soukromí a také hlavně kvůli pověsti mé matky.
Poslední dobou mou mysl tíži strach o mou budoucnost. Víte, většina mých vrstevníků už má jakžtakž představu o tom, co budou v budoucnu dělat. Ne tak já. Mé tužby se každým dnem mění. Jednou se chci stát archeoložkou, po druhé novinářkou, po třetí spisovatelkou a po čtvrté překladatelkou. Vím, že na takové úvahy mám ještě dost času (asi tak 4 roky), ale přeci jen není špatné začít uvažovat o tom, co se sebou udělám. Uvažuji o tom, že se pokusím dostat na Literární akademii Josefa Škvoreckého, tím jsem si ovšem nastavila laťku dosti vysoko, jak se říká. Nu což, kdyžtak skončím jako bláznivá spisovatelka s bandou dětí na krku a spoustou koček.
Abych se vrátila k ryze základnímu tématu - můžete jásat, plánuji, že vás začnu opět oblažovat svým géniem!

Už je to fajn

Dám vám radu. Před tím, než budete chtít zkolabovat, ohlédněte se a zjistěte, zda náhodou nejsem poblíž. Jestliže budu, můžete s klidným srdcem zkolabovat, jestliže ne, bude to pro vás jistě krajně nebezpečné. A proč že se máte v mé přítomnosti cítit bezpečněji? Hlavně proto, že jsem nedávno absolvovala kurz první pomoci, v němž jsem se seznámila s velmi sympatickým mladým nafukovacím mužem, který svolil k tomu, abych mu dala umělé dýchání a masáž srdce. Dokonce jsem si v příručce přečetla, co dělat při náhlém porodu, takže dámy a pánové, žádný strach.
Už několik dní jsem si v hlavě sumírovala znění článku, který jsem vám sem hodlala napsat, ale po včerejší diskotéce, která mě nanejvýš zmohla, se mi to všechno vykouřilo z hlavy a jediné, s čím se vám mohu pochlubit je to, že jsem napálila kámošku dokonalým aprílovým vtípkem. Sice jí kvůli němu ujel autobus, kterým by se dostala do města, ale to je zcela vedlejší, vždyť jsme ji tam potom odvezli.
Mým zimním depresím už definitivně odzvonilo a to z dvou důvodů. Jeden z nich je pochopitelně ten, že už není zima a druhý, kterého si mimochodem velmi vážím a jsem za něj ráda, je kamarád, s kterým jsem se kdysi seznámila na vánoční besídce a my jsme se pak dva roky zdravili na chodbách školy. On si mě nedávno našel na icq a stali se z nás dobří přátelé, tedy zatím vlastně jenom kamarádi. Prozatím jsme si z očí do očí řekli jenom "ahoj," ale až mě přejde stydlivost, řekneme si možná i jak se máš a podobné formálnosti a později si možná už normálně popovídáme.
....

Tak si říkám, že beze mě asi v hudebním vzdělání zcela zaostáváte, slituji se nad vámi tedy a seznámím vás s králem rock`n`rollu.