Tentokrát to myslím ironicky

Mimochodem, to jsem nefotila já.

Člověk by čekal, že budu o prázdninách u stroje, jenž zabírá  celý můj stůl a též dosti místa na zemi, o něco déle než obvykle. Však to znáte, máte více času, v hlavě vám neleží žádný problém plný cizích slov a neděsí vás obličeje vašich profesorů. Důvodem, jenž vysvětluje, proč jsem se s vámi nedělila o své bizarní zážitky, geniální postřehy a frustrující problémy, a tudíž netrávila delší dobu u onoho stroje, jsou psychycké otřesy, kterým musela má křehoulinká dušička čelit už hodných pár měsícu, ježto jsou způsobeny tvorem opovrženíhodným, jenž je plešatý, holý a ohyzdný. Ne, není to novorozenec, ale ano, je to nový přírustek do rodiny ač nechtěný a ano, má co dočinění s mou matkou. Raději už nebudu zabíhat do podrobností, hlavně kvůli svému drahocennému soukromí a také hlavně kvůli pověsti mé matky.
Poslední dobou mou mysl tíži strach o mou budoucnost. Víte, většina mých vrstevníků už má jakžtakž představu o tom, co budou v budoucnu dělat. Ne tak já. Mé tužby se každým dnem mění. Jednou se chci stát archeoložkou, po druhé novinářkou, po třetí spisovatelkou a po čtvrté překladatelkou. Vím, že na takové úvahy mám ještě dost času (asi tak 4 roky), ale přeci jen není špatné začít uvažovat o tom, co se sebou udělám. Uvažuji o tom, že se pokusím dostat na Literární akademii Josefa Škvoreckého, tím jsem si ovšem nastavila laťku dosti vysoko, jak se říká. Nu což, kdyžtak skončím jako bláznivá spisovatelka s bandou dětí na krku a spoustou koček.
Abych se vrátila k ryze základnímu tématu - můžete jásat, plánuji, že vás začnu opět oblažovat svým géniem!