Veselé Vánoce (smutný příběh dvou rozlučných přátel)

Stalo se to o Vánocích - to jest 24.12.- kdy jeli Jack a pan Vokurka po zasněžené cestě lemované zesněženými stromi, zasněženými střechami domů, zasněženými lavičkami u zasněžených domů, zasněženými sněhuláky, no prostě, tuto zasněženou cestu lemovalo vše co se kdy dalo zasněžit a vše co kdy stálo u cest. Zase si nemyslete, že podél této cesty bylo tak narváno- to ne, to by nebylo nic vidět. A vidět bylo něco opravdu podstatného- hostinec, známý pod jménem Oko Umrlce. Jack a pan Vokurka se vraceli z jedné loupežné výpravy. Byli pěkně hladoví a tak vjeli svým nablýskaným, zcela novým Rolls-Roycem na prostranství před hostincem velmi rychle a vlivem setrvačnosti málem vrazili do vstupních děrovaných vrat. Jack rozzuřeně vyběhl z auta a obešel ho několikrát dokola aby se ujistil, že na něm tento nehorázný příjezd nezanechal stopu. Když pak Vokurka vylezl z auta, Jack mu vynadal. Pan Vokurka jen pokýval hlavou, poplácal Jacka po rameni a vešel do útrob hostince. Za těch pár let co tu nebyl se hostinec nezměnil a ani ta kuchařka s prasečím rypákem se vůbec nezměnila, jak pan Vokurka bystře zpozoroval. Jack vrazil do hostimce jako "velký king" - rozrazil dveře, rozhlédl se kolem, nasadil si brýle, které měl do tohoto okamžoku schovány v kapse svého dlouhého černého kabátu, nasadil si je na oči a hlasitě říhl. Ani jeden ze stolovníků mu nevěnoval pozornost. Pan Vokurka Jackovi řekl, že jesli se bude v káždé restauraci tohoto postavení takto neslušně chovat rozmlátí mu jeho blbou držku a poškrábe mu Rolls- Royce. Jack polkl, bál se pana Vokurky, jelikož díky němu neviděl na pravé oko a také kvůli tomu, že díky němu byli i přezevšechny jejich zločiny stále v utajení a to se Jackovi, když byl ještě na sólové dráze nedařilo. Kývl, sundal si brýle a už poněkud klidněji odkráčel obsadit jeden z volných stolů - tedy ne že by měl na výběr, byly jen dva a na jednom z nich byl jakýsi zelený sliz, takže si sedl za druhý, o něco čistší stůl. Pan Vokurka předstoupil před okénko a začal pročítat co dnes kuchařka nabízí k snědku. Nic lákavého ale nenašel: guláš, vepřo knedlo zelo a vepřový mozek se slaninou. Obědnal tedy dvě porce vepřového mozku a šel se posadit vedle Jacka. Jack seděl jak se patří rozvalený, moc nechybělo a dal by si i nohy na stůl, kdyby nevěděl, že by to byl asi jeho poslední pohyb, protože by ho pan Vokurka pořádně zmasil.

Pan Vokurka seděl bez hnutí, opřený lokty o stůl. Jack se na něj chvíli díval a potom se ho zeptal na co tak zadumaně čumí. Pan Vokurka mu odpověděl, že on nečumí, nýbrž se dívá a už vůbec ne zadumaně - prostě sedí, dívá se a čeká dokud nebude hotov ten žvanec jídla, co se s ním dělá nejmíň pět kuchařů. Jack na pana Vokurku chvíli tupě zíral a potom se zeptal proč si myslí, že to žrádlo vaří pět kuchařů. Pan Vokurka se na Jacka pomalu otočil, nadzdvihl jedno obočí a pomalu, velmi zřetelně pronesl, že to byl sarkasmus, protože blivajz co jim dají k jídlu snad ani nevařil člověk. Kuchařka to asi zaslechla, poněvadž místo aby na ně zavolala, že si mají přijít pro jídlo, donesla jim je osobně ke stolu a vyklopila jim je do obličeje. Jack začal ječet něco jako: " Můj ty bože, mám v oku kus mozku!" a sápal se na kuchařčin krk. Pan Vokurka se zatím snažil očistit, tedy ne žeby mu to zrovna šlo. Jackovi se podařilo uchopit kuchařčin krk, ale z kuchyně jí přispěchal na pomoc tlustý kuchař s pánvičkou v ruce. Majzl s ní Jacka po hlavě a kuchařka se tedy mohla pořádně nedechnout aby na Jacka vychrlila salvu velmi sprostých nadávek. Pan Vokurka poznamenal, že začala ona takže nemá proč na Jacka takto vulgárně nadávat, kuchařka však argumentovala tím, že oni uráželi její jídlo. Pan Vokurka podotkl, že to vůbec nebyla urážka nýbrž holá pravda a ona by si ji měla vzít k srdci a pokusit se naučit vařit. To už měla kuchařka obličej celý rudý a popadl jí takový vztek že začal řvát, pobíhat dokolečka po místnosti a házet vším co se jí dostalo pod ruce. Tlustý kuchař se ji pokoušel zastavit, ale ona se nenechala. Pan Vokurka prohlásil, že by bylo nejlepší obléci ji svěrací kazajku, to kuchaře nadchlo, zavolal tedy na psychiatrii, ať okamžitě přijedou, bohužel neřekl pro koho. Mezi tím se Jack probral a začal kuchařku honit s nožem v ruce. To už kuchařčino řvaní přešlo na vystrašený jekot a její pobíhání v šílený běh. V tom vrazili do místnosti zřízenci psychiatrické léčebny, prohlédli si situaci a rozhodli, že ten, kdo je hoden svěrací kazajky, je náš ubohý Jack. Jack se jim snažil uniknout, ale oni už zřejmě měli s chytáním mužů s nožem v ruce dlouholeté zkušenosti. Jack se jim pokoušel vysvětlit že mu kuchařka vychrstla mozek do oka a že ho praštila pánví, ale oni jen kývali smutně hlavou a utěšovali ho. Jack se zoufale obrátil na pana Vokurku, pan Vokurka se však bál, že kdyby řekl, že Jack mluví pravdu zavřeli by ho s ním, a tak raději mlčel a smutně se na Jacka díval. Jack si nasadil brýle a začal tvrdit, že je proslulí zpěvák. Zřízenci ho už ale strkali do vozu, poutali ho a odjeli s ním. Pan Vokurka zakroutil hlavou, pomyslel si, že si Jack s tím zpěvákem příliš nepomohl, pokrčil rameny, dal kuchařce padesát kurun, sám ani nevěděl za co a vrátil se ke své ženě, která ho s otevřenou náručí a pánvičkou v ruce přijala. A tak zkončil vánoční příběh dvou nerozlučných, tedy vlastně rozlučných přátel.

P.S.: Tuhle povídku jsem psala před strašně dávnou dobou, ale snad není tak špatná..