Povykouknutí

"Zusíme to přilepit." "Já nevím, nekoupíme radši novej? Já nechci mít zalepený vlasy..." "No tak když to nevyjde, koupime novej. Ale podívej, pokud ten vteřiňák naneseš, a on uschne, už by teoreticky neměl nic zalepit."
Každodenní starosti.
Čím dál častější pohledy do zrcadla (nezačínám být malicherná?).
Každopondělní ladné skládání nožky před nožku při zvuku hudby z cédéčka.
Každotýdenní nestíhání.
Uběhlo už pár měsíců a..

Povidlový bochánek

Vedla jsem si deníček. Každý den jsem do něj napsala jednu větu. Tak nějak měla shrnout celý den. Poeticky, zpěvně, moudře.
Už asi měsíc to nedělám. Když jsem si jím listovala, den za dnem ubíhal nesmírně rychle, pět měsíců nezabralo ani půlku sešitu. V každém dni se dá najít něco zajímavého, něco co mě potěšilo nebo naopak. Kde jsou ale dny napsané velkými tučnými písmeny? Třikrát podtržené a růžově zvýrazněné? Nikde. Snad zašmodrchané ve vytržených stránkách? Těžko. Zdá se, jako bych tímhle rokem jen prošla jako slepec řídící  se tikotem semaforů. Občas přejdu po bílých čárách, občas ne...

Poznámka pod čarou

Ráno jsem rychle otevřela oči a byla sakra ráda, že to byl jen sen. S hrůzou jsem zjistila, že jsem se několik hodin či možná jen minut, co já vím, vždyť čas běží se zavřenýma očima tak rychle, bavila sledováním naprosto neznámých lidí, jak se snaží získat sympatie těch druhých, jak s nimi flirtují a vedou stupidní rozhovory. Takový snový Big Brother. Žádná brutální vražda nebo pětka z angličtiny, ale nechutná reality show v mé hlavě, mě donutila, abych se ráno probudila s kruhy pod očima a zpoceným obličejem... Děsivá jako každý jiný horor. 

To jsem vážně tak znechucena lidmi okolo?