Přístav

 Ach jo, zase sem potřebuju ze sebe něco vyblít. Ale jsem úplně paralyzovaná, mám v hlavě tolik myšlenek, všechny se snaží dostat ven a všechny naráz mi ucpaly dveře z mé hlavy. Jen zírám na své ruce tiše položené na klávesnici, kůže na pravé je trochu suchá, jak čekají na signál, že mají začít psát. 

Poslední dobou je pro mě hrozně zatěžko určit, jestli je něco správně, nebo špatně. Přijde mi to tak relativní a subjektivní... a to, že se okamžitě hluboce vciťuji do druhého s snažím se pochopit všechny jeho pohnutky a pocity, mi to vůbec neulehčuje. Zavřít oči a tiše vnímat jen svoje nitro... to má být ta správná cesta?

Tak jo.

Cítím to tak, že pokud s někým začnu chodit, chci s ním trávit život. Ale co to vlastně znamená. Trávit veškerý čas jen s tím druhým, všechno dělat tak, aby to vyhovovalo i jemu? Ne, ne, takhle jsem to nemyslela. Mám v sobě hluboké přesvědčení, že pár by měl spolu vytvářet rodinné zázemí, ze kterého pak vychází individuální životy každého z nich. Představa toho, že si každý vedeme separovaný život a s tím druhým ho sdílíme jen když my sami chceme, jako novinky ze světa či současné politické situace, mi je absolutně cizí. Rozumím tomu, že tak může někdo úplně přirozeně fungovat, ale při mém vnímání světa... Nevím, chci toho vážně moc, když bych se chtěla každý den probouzet vedle svého milovaného a vracet se zase k němu po celém dni, jako do svého bezpečného přístavu?

Pro někoho to možná moc je.

Patřím ale k takovému člověku?