Valentýn a popis mého vysněného pana X (nebo Y?)

 Dnes je ten pravý den pro pana X. Dnes by ke mě mohl přistoupit s kyticí rudých růží v pravé ruce a slaměným kloboukem v ruce levé. Ramena by mu krylo tmavé sako pod nímž by vykukovala bílá košile a žlutá kravata. K tomu by měl černé kalhoty a žluté polobotky. Ruce, svírající růže a klobouk by byly zdravě opálené. Oči, barvy světle modré, by se dívaly pouze na mě a koutky jeho rtů by se zvedaly do mírného úsměvu a jeho sametový hlas by pronesl ta všude omílaná slova "miluji tě." A k tomu by nám tiše hrála hudba ze Snídaně u Tiffanyho.

 Prostě nádherný romantický kýč.

 Jenže nic takového se nestane. Jediný mužský, kterého dnes spatřím, bude můj otec ve vytahaném tričku pod nímž bude vykukovat jeho břicho. Hotová romantika. 

 Myslím, že na Valentýna nevěřím, pokud se něco takového vůbec dá.

 Nemůžu se svůdně procházet pod rozkvetlými stromy v šatech, protože se v těchto zeměpisných šířkách  v tomto ročním období prostě rozkvetlé stromy nevyskytují a v šatech by mi umrzly všechny nezakryté části těla a navíc by mě stejně nikdo neviděl, protože je doslova holomráz a všichni potenciální páni X jsou doma nebo na Bahamách.

 Nemůžu si ani "sednout na bar" a hodit si nožku přes nožku, protože v našem městě se žádný bar, v němž by se mohli vyskytovat potenciální páni X, nevyskytuje a na ten bar bych si stejně sednout nemohla, poněvadž nejsem na světě požadovaně dlouho.

 On ten Valentýn možná ani není pro holky jako já. Neskočím totiž na každýho kluka, co po mě mrkne a nezačnu ho vášnivě líbat. A je to chyba? Mám taková být? Asi jo, aspoň bych potom nefňukala a netoužila po tom, aby mě litovali lidé, jenž náhodně zabrousí do mého deníčku. 

 Ale když to vezmu kolem a kolem, zas tak špatný svátek to není - alespoň dávají v televizi Titanic.