Přístav

 Ach jo, zase sem potřebuju ze sebe něco vyblít. Ale jsem úplně paralyzovaná, mám v hlavě tolik myšlenek, všechny se snaží dostat ven a všechny naráz mi ucpaly dveře z mé hlavy. Jen zírám na své ruce tiše položené na klávesnici, kůže na pravé je trochu suchá, jak čekají na signál, že mají začít psát. 

Poslední dobou je pro mě hrozně zatěžko určit, jestli je něco správně, nebo špatně. Přijde mi to tak relativní a subjektivní... a to, že se okamžitě hluboce vciťuji do druhého s snažím se pochopit všechny jeho pohnutky a pocity, mi to vůbec neulehčuje. Zavřít oči a tiše vnímat jen svoje nitro... to má být ta správná cesta?

Tak jo.

Cítím to tak, že pokud s někým začnu chodit, chci s ním trávit život. Ale co to vlastně znamená. Trávit veškerý čas jen s tím druhým, všechno dělat tak, aby to vyhovovalo i jemu? Ne, ne, takhle jsem to nemyslela. Mám v sobě hluboké přesvědčení, že pár by měl spolu vytvářet rodinné zázemí, ze kterého pak vychází individuální životy každého z nich. Představa toho, že si každý vedeme separovaný život a s tím druhým ho sdílíme jen když my sami chceme, jako novinky ze světa či současné politické situace, mi je absolutně cizí. Rozumím tomu, že tak může někdo úplně přirozeně fungovat, ale při mém vnímání světa... Nevím, chci toho vážně moc, když bych se chtěla každý den probouzet vedle svého milovaného a vracet se zase k němu po celém dni, jako do svého bezpečného přístavu?

Pro někoho to možná moc je.

Patřím ale k takovému člověku?

Bramborový knedlíky

Ukradla jsem skupince svejch kámošů jeden kouzelnej nápad. Kluci si vytvořili skupinu, ve které si každý den sdílí jednu písničku (A song a day keeps the sadness away) a mně to přišlo tak kouzelný a něžný, že jsem to okamžitě bezostyšně okopírovala a vytvořila ji pro svoje holky. Musím teda ještě mimoděk zmínit to, jak mě vždycky dokáže překvapit, že jsou kluci schopni ve svý hlavě vytvořit tak něžný nápad. I když to už bych se skoro měla bát napsat, páč je to škatulkuje do zastaralé genderové role.

Nicméně.

Terka do naší skupiny dnes hodila song od Eltona Johna a mě to okamžitě přeneslo do loňského června, kdy se táta po roce vrátil. Cítím to příjemné červnové teplo, vůni dřeva naší chaty a místnost přímo křičící snad všema Eltonovýma písničkama. A my jsme samozřejmě křičeli s nima, protože jsme byli strašně šťastní, že si můžeme svobodně pustit cokoli chceme, že si můžeme dělat cokoli chceme a že je tohle snad konečně začátek zase dobrýho období. 

Pár týdnů na to jsem se rozešla s L., tátovi trvalo o pár týdnů dýl, než si našel ten správnej džob, a my se pak potkávali na pivkách v rozpáleném Brně. Ježišmarijá, ta svoboda a otevřené možnosti úplně pro všechno na mě z těchhle vzpomínek úplně stříkají. 

To je jen takový malý připomenutí pro mě samotnou, že se mám chytat každý pitomosti, co mi přijde hezká, protože skrze ni si můžu pořád připomínat, že vždycky je nějaká cesta ven. 

Jo jo, viva kýčovité závěry.

Žijte blaze.

Nepříjemný dotek reality

Dřevěná chata mezi vysokými kmeny (kde ty stromy sakra končí?). Okna zářící světlem žárovek, Měsíc na to světlo žárlí. Řinkot skleniček, hlasitý smích, Elvis Presley křičící z cédéčka.

Jeho modré oči se na mě hluboce dívají. Líbáme se. V horním patře jsme sami. Velká postel s hnědým povlečením.

Najednou se objímám s blonďatou holkou s nakrátko ostříhanými vlasy. Líbá mě po celém těle. Když už bych snad mohla... odejde. Trmácím se za ní. V koupelně si čistí zuby. Je to má kamarádka Káťa. Káťa s dlouhými hnědými vlasy. Motá se mi hlava, chytám se umyvadla. Stejně spadnu na zem.

Leží vedle mě. "Pořád se ti motá hlava?"dívá se na mě svýma modrýma očima. "Tak trochu." "Víš, já jsem to všechno viděl. Ale nevadí, nevadí.."

Nějak jsem si nevšimla, že vedle nás na posteli leží i Nikča s Terkou. Byly tam skutečně celou dobu? "Řekni nám, co je zač. Nelíbí se nám."

"Je něco, co bys mi měl říct?" dívám se do jeho něžných očí. Vstane, otevře skříňku a položí před nás bílý pytel. Velkými černými písmeny je na něm vytištěno "Tráva". A dole, pod obrázkem zelené haldy čehosi, je červeně napsáno "clever". 

"Oni v Bille prodávají trávu?"

Sen. Teď by mě opravdu zajímalo, jak snář vykládá "velký pytel trávy". Nebo "nejlepší kamarádka jako sexuální symbol".

Koukám, že jsem na nějakou dobu na tohle místo zanevřela. To víte, spousta práce. Náplní těch několika měsíců byli dva kluci. Od jednoho jsem u tekla, druhý utekl ode mě.

A já teď ležím v posteli, zabalená do růžové peřiny a přemýšlím nad tím, že.. to není fér. Docela to bolí.