Zlom?

Padá na mě z toho věčného sněhu tíseň. Všude na mě vykukují cedulky "pozor sníh" a já se bořím po kotníky do jakési hnusné břečky. Doma jsem sama a náladu si zlepšuju posloucháním písniček Karla Gotta a přejídáním se čokoládou. 

Mám takový nepříjemný pocit. Tam někde uvnitř mě někdo křičí. Pokaždé když jdu ráno do školy nasadím si takovou veselou masku. Když jsem dneska přecházela přechod před školou říkala jsem si ne, ne, já nechci! Ale to nebylo takové to dětské, né mamí, mě se nechce do školy. Bylo to úplně jiný. Byl v tom až děs. To sem ještě nikdy v životě neprožila a nastal tím ve mě takovej zlom. Možná je to něco jako puberta. Dost pošahaná puberta. Mám ale štěstí, že mám povahu, která se dokáže radovat z maličkostí. Ale když přijdu domů, kde nikdo není, maska spadne a já už se nemám čeho chytit. Nikdo nic neřekne. Nemůžu se zasmát pronesené větě. Jediné, co můžu slyšet je mňoukání kocoura a štěbetání papoušků. A proto si pouštím Káju. Ten jeho ulízanej zjev a sametovej hlas člověka uklidní. Kdo by to řek.