Přehnaná reakce

Alfréd Coffin se probudil za svítání, jako každé ráno. Oblékl si župan, vzal si z nočního stolku hodinky a nasadil si je na pravé zápěstí. Šel do kuchyně, aby si uvařil šálek horké kávy a poté se s ní posadil za stůl a rozložil dnešní noviny.
Jeho rána byla stejná už po čtyřicet let. Neměl ženu ani děti. Žil sám a většinu času trávil ve své práci v pohřebním ústavu.
Dnešní den byl ale v něčem jiný, nemohl totiž najít klíčky od auta, kterým jezdil do práce. Byl tím vyveden z míry. Pokaždé je dával na stejné místo – na věšáček u dveří. Jaktože tam dnes nejsou? Byl zmaten, jeho den se změnil. Touto dobou už  seděl v autě, ale dnes ještě stál před vchodovými dveřmi. Posadil se do mohutného křesla stojícího v obýváku a zabořil obličej do dlaní. Po nějaké době se však vzmužil a počal je hledat. Postupoval systematicky po celém domě, ale své klíče nenašel. Vyšel tedy před svůj dům doufaje, že klíče upustil na trávník, když přišel minulý den domů. Tam ho však čekal další otřes. Jeho auto, stojící obvykle před jeho malým domkem, zmizelo. Coffin se zapotácel, čehož si všiml jeho bystrý soused Charles Brain.
„Ale, copak, drahý Coffine, už to na tebe jde?“ otázal se pobaveně Brain. „Sklapni Braine. Někdo mi ukradl auto,“ odvětil poněkud pobouřeně Coffin a otočil se k němu zády.  „Ale kdepak drahouši, byl tady tvůj syn a povídal, že si potřebuje půjčit auto, ale že si zapoměl klíčky. Tak sem mu řek, kam si skováváš náhradní klíče od domu, aby si tam moch zajít pro tvoje klíče od auta. On si je vzal, otevřel jimi dveře a pak se vrátil s ještě jedněma v ruce. To byly pochopitelně ty od auta, do kterýho rychle sedl a asi tak před dvěma hodinama vodjel.“ Coffin se rázně otočil a nějakou chvíli si Braina zlobně měřil. „Už vedle sebe žijeme čtyřicet let, tak bys mohl vědět, že nemám syna,“ řekl mu po chvíli. „No to je fakt, jedinou ženskou, kterou jsem u tebe kdy viděl, byla pošťačka,“ odvětil Brain jakoby nic. V tom ale popadl Coffina záchvat zuřivosti, vždyť žil v poklidu, bez vyrušení a bez jakékoli lidské komunikace bezmála čtyřicet let a vyhovovalo mu to. Nechtěl, aby si  z toho kdokoliv dělal legraci.

 Štěrbinky jeho očí se výhružně zúžily, zaťal v ruce v pěst a zůstal strnule stát. Brain pochopil, že toho řekl až moc. Začal pomalu couvat zpátky ke svému domu, ale byl příliš pomalý. Coffin se na něj vrhl a po chvíli nebylo vidět nic jiného, než propletenec nohou a rukou. Byly to staří muži, kteří se neuměli prát, proto byl pohled na ně smutný, možná trošku směšný.
„O, pánové, přece se nebudete prát takhle na veřejnosti!“ pronesl autoritativní hlas patřící vysokému  mohutnému policistovi. „Dobrá, tak my se přesuneme ke mně domů,“ rozhodl sípavým hlasem Coffin a uhodil Braina do tváře. Ten na něj plivl a odstrčil ho od sebe, což mu umožnilo vstát a policistovi zase vmísit se mezi tyto dva chrabré muže. „Pánové, promluvme si. Vše se dá vyřešit bez násilí,“ řekl policista a upřeně pohlédl Coffinovi do očí. Ten si uhladil pomačkanou košili a jeho pohled mu oplatil. Pak se napřímil a začal vysvětlovat: „Tento muž,“ ukázal pohrdavě na Braina, „prozradil neznámé osobě, z jejíhož vzezření usoudil, že je pohlaví mužského, kterérou by každý duchaplný člověk označil za zlodějě, kde skrývám klíče od auta.“ Policista zůstal chvíli na Coffina zírat, přemýšleje nad významem věty. Po nějaké době ho pochopil a pokračoval ve standartním  vyšetřování. „Vy mi tedy tvrdíte, že vám bylo odcizeno auto.“ Ano, to tedy tvrím.“ A, že tento muž pomohl jinému muži, označeného za zloděje, ukrást vaše auto. Tvrdíte tedy, že je spolupachatel.“ Coffin se na chvíli zamyslel, ale pak zakroutil hlavou. „Nemyslím, že je spolupachatel, spíš je jen nesmírně tupý.“ Brain, který byl po celou dobu rozhovoru mezi policistou a Coffinem ticho, chtěl něco řici, proto otevřel ústa, ale najednou se zarazil s pohledem upřeným na věc stojící před jeho domem. Policista si jeho podivného postoje povšiml, zeptal se proto, co se děje. Brain zamrkal, aby si srovnal myšlenky, otočil se k Coffinovi a zeptal se ho: „Není támhleto tvoje auto?“ Coffin zaostřil oči na věc, která by mohla být jeho autem. Přikývl hlavou ve znamení souhlasu a pomalým krokem šel k autu z něhož vystupoval jakýsi muž. „Hej! Kdo jste! A co děláte s mým autem?“ zakřičel na onoho muže. „Alfe, to jsem já Jim. Musel jsem si půjčit auto. Byla hromadná havárie a mě už nestačila auta na převoz rakví,“ vysvětloval Jim, Coffinův spolupracovník.